Nikdy bych nevěřila že mě bude šití bavit nebo, že se tím jednou zkusím jednou uživit.
Ale je to tak. Baví mě to moc.
Jsem v tomto oboru samouk, takže mi některé věci trvaly déle než kdybych to studovala.
K šití jsem si poprvé čuchla jako holka. Měli jsme doma starý šlapací stroj značky Bobbin. Máma ho našla před lety vyhozený a bylo jí to líto, tak ho zachránila a dala mu nový život. A že toho na něm ušila. Já se jí jen koukla pod ruce. A když jsem se stěhovala pryč z rodného hnízda tak jsem si ho vyprosila. Ani nevím proč. Moc nic jsem tehdy neušila.
Vlastně jen plátěné tašky na nákup. Dělala jsem je v křiklavých barvách a občas něco našila. A zkusila jsem to prodávat u mé kamarádky v obchodě který se jmenoval Žiži shop a byl na ulici Pekařská v Brně. Prodalo se pár kusů, ale pak už mě to nebavilo.
Později jsem začala dělat brašny přes rameno. Takové velké na zip. Inspirovaly mě k tomu brašny co dělal Adidas. Takové koženkové veliké. Ale já je dělala s víkem. Přišlo mi, že zip může potenciální zloděj velmi snadno otevřít.
Našívala jsem na to různé motivy a nebo sprejovala obrázky podle výřezů z fotek.
Potom jsem jako dárek dostala starou obnošenou brašnu Freitag k narozeninám.
A ta mě fascinovala svou jednoduchou dokonalostí. Byla malinká, ale jedním jednoduchým pohybem se dala zvětšit na dvojnásobný rozměr. Byla velmi jednoduše zvětšovací. Musela jsem to prostě zkusit. Zkusit ušít taky takovou. Jen mě zajímalo jestli bych to uměla.
To mě Freitag inspiroval poprvé.
Tu brašnu mám do dneška. A stále jí nosím. Ušít se mi to povedlo a udělala jsem jednu malinkou a jednu mega velikou na architektonické návrhy. Nechala jsem se tedy inspirovat a u brašen jsem chvíli zůstala.
Nechávala jsem se inspirovat různými taškami ale nechtěla jsem nic kopírovat. Tak jsem si vždy půjčila třeba jeden prvek. Ale někdy jsem se trápila. Protože jsem až paličatě nechtěla nikde vyhledávat jak se co šije. Nehledala jsem žádné návody na internetu. Chtěla jsem si na to prostě přijít sama.
Dnes už vím, že by mi to ušetřilo spoustu materiálu a naštvaných chvilek kdy jsem házela nepodařené kusy přes dílnu o zeď.
Ale jsem za tu cestu moc vděčná.
Později jsem dostala možnost mít své brašny vystavené a i ke koupi u kamaráda v Kabinetu Toma Holiče. Už v jeho první mini provozovně a později i v té, ve které sídlí dodnes. Ale mně se nedařilo to tam moc obměňovat a Tom potřeboval místo, takže jsem se nakonec stáhla jen do dílny a batohy zůstaly převážně na objednávku.
Cesta byla dlouhá než jsem se dostala k tomu jak vypadá má práce dnes.