První dílna, tedy jestli se to tak dá nazvat, byla u mě doma na zemi. Na zemi jsem dělala vše, kreslila, stříhala, špendlila a měla jsem jen starý šlapací stroji. Byl skvělý, ale nestačil na všechno... Občas jsem ale měla možnost sednout si i za průmyslový stroj.
Můj bratr tehdy studoval na scénografa. A dovolil mi chodit za ním do ateliéru, kde díky němu byly průmyslové stroje. Mé první seznámení s průmyslovým strojem bylo takové, že když jsem tam dala materiál k sešití a sešlápla, pedál tak mi to ten materiál prostě uřízlo.
To mi ukázalo, že je potřeba k takovému stroji mít respekt. Prsty jsem si párkrát prošila, ale jen do kůže naštěstí. Trávila jsem tam hodně času a všichni tamní studenti mě brali a nikdo mě nepráskl, že tam vlastně nemám co dělat. Bylo to hodně zábavné období, protože na scénografii se dělalo hodně zajímavých věcí a já měla možnost se nenápadně koukat. I já tam udělala pár svých nejzajímavějších kousků.
Ale první dílnu jako takovou jsem měla dohromady s jedním bláznivým cyklistou Jakubem. Jezdil opravdu jako blázen, rychle a nebezpečně. Byl to adrenalinový jezdec. Ale dost mě toho naučil a ukázal. Bylo super s někým moc konzultovat co a jak ušít.
Každý jsme si dělali něco svého. Chvíli jsme přemýšleli nad jedním projektem dohromady, ale nakonec jsme dílnu museli opustit a tím se naše cesty rozdělily. Jakub ale ten projekt rozjel a mám z toho radost. Ale tom až někdy příště.
Já se na čas přestěhovala zase domů ale měla jsem na to už i velký stůl. Ale jak je doma práce na stole tak to člověka stále nutí pracovat. S příchodem dětí to bylo náročné.
Teď mám malinkou dílnu na Kraví Hoře v Brně v areálu VUT mezi zkušebnami a tvůrci a různými jinými kutily. Je mi tam fajn, mám tam své malé tvořivé doupě. Kde se to všechno děje, kam se za mnou můžete zastavit na kafe, podívat se mi pod ruce jak to celé vzniká a nebo si i objednat batoh.
Mám tam nový průmyslový stroj, na který nedám dopustit a díky němu mohu teď šít i věci které bych dříve nemohla.